Z Hitlerova příkazu se o l’uďáky začaly zajímat různé nacistické instituce. Početní němečtí agenti a emisaři, krytí novinářskými legitimacemi, diplomatickými pasy a obchodním posláním, se učili znát jména l’uďáků. Hledali spojence a našli je mezi těmi, kteří fašizovali zem, zakázali komunistickou stranu, perzekučně stíhali všechno pokrokové a demokratické a rozpoutávali nacionalistické vášně.

Scénář nezapomněl ani na účast zbytku henleinovců v Československu. Přípravu si vzalo na starost gestapo a nacistická bezpečnostní služba Volksdeutsche Mittel–stelle – esesácká organizace pro řízení zahraničních Němců. Nový šéf zbytků henleinovců Kundt přicházel podobně jako Henlein s dalšími a dalšími požadavky. Kundtovi bylo nabídnuto místo ve vládě, to se však Berlínu nehodilo. Kundt musel odejít z Prahy a předstíral nemoc. I bez oficiálního vůdce zbytek německé menšiny v pomnichovském Československu sehrával roli páté kolony.

Hitler při jednání s Chvalkovským řekl otevřeně: „Musíte být ve všem s námi svázáni, proto vám dávám jedinou cestu – s Německem!“ (R. Kvaček, Česko–slovenský rok 1938, s. 176.) Chvalkovský se dozvěděl, jak by měla taková cesta vypadat. Československo mělo vypovědět všechny spojenecké smlouvy, vystoupit ze Společnosti národů, připojit se k fašistickému paktu proti Kominterně, zahájit pronásledování židovského obyvatelstva, zmenšit armádu na pouhý symbol, vydat Německu část zlata a rezerv Národní banky, povolit činnost nacistické strany.

„Hitler si přeje,“ řekl po návratu Chvalkovský ve vládě, „abychom přijali stejnou ideologii, jaká vládne v Německu. Vůbec na něho nezapůsobilo, když jsem mu vypočítal, co všechno jsme udělali. Nevím, zda je to další lhůta k osvědčení se, nebo úvod k rozhodujícímu zákroku proti nám.“ (Tamtéž, s. 76.)

Pro uspokojení nacistických ultimát bylo doporučeno zasahovat proti české publicistice, která chtěla i za těchto podmínek udržovat linii antifašismu, vzdoru a naděje. Zanedlouho došlo k zákazu vydávání dalších českých časopisů. Komunistický tisk nesměl vycházet již od konce října 1938. vláda také vyhověla tomu, co nacisté vymysleli jako židovskou otázku. Proto vydala pokyny, které zhoršovaly postavení židovského obyvatelstva v práci i ve společnosti. Na útočný antisemitismus vsadily i některé české fašistické skupiny, především Vlajka. Ze zhoršeného politického ovzduší se snažila těžit i Gajdova Národní obec fašistická. Vznikla již v polovině dvacátých let, programově opisovala od italských autorů. Z Říma také brala peníze. Do československého politického systému se zařazovala pod ochranou pravicových stran, zvláště agrárníků. Gajda byl postaven do předsednictva druhorepublikové vládní Strany národní jed–noty. Platil za nepříjemného partnera, a byl proto za příslušnou úplatu od rozhodování vzdalován.

Na počátku roku 1939 vydala vláda další nařízení, která nově orientovala vnitřní vývoj republiky. K nejvýznamnějším patřilo rozhodnutí ministerstva vnitra ze 17. ledna, jež s okamžitou platností rozpouštělo levicovou ústřednu průmyslových odborových svazů, která měla přes 136 000 členů. Spolu s ní vzaly za své i její členské organizace. (Devět členských organizací jako Průmyslový svaz dělníků v jednotlivých oborech.)

26. ledna schválila vláda vládní nařízení o dohledu nad některými spolky. Státním úřadům byla vyhrazena pravomoc schvalovat všechna spolková usnesení, rozpouštět jejich orgány a jmenovat jiné, trpět nebo zastavovat činnost spolku. Další nařízení postihla všechny německé emigranty, kteří v Československu hledali útočiště před nacisty. Jedna ze směrnic nařizovala, aby území republiky opustili všichni, kdo neměli československé státní občanství, nebyli české či slovenské národnosti a zdržovali se v ČSR před represemi, které by je čekaly po návratu domů. Němečtí uprchlíci a jejich předáci v té době již věděli, že osud Československa je zpečetěn. Sociální demokrat Jaksch oznamoval v dopise 25. února britským přátelům následující informace: „Třetí říše předala Československu tyto požadavky: stálá armáda musí být omezena na zlomek své dřívější síly; určité kategorie zbraní musí být dány k dispozici německé armádě a židovská otázka musí být řešena tak drastickým způsobem, že se Československo v krátké době stane fašistickým státem. Tyto požadavky, které byly doplněny o požadavky nacistické (nacionálně–socialistické) strany v ČSR v politické a kulturní sféře, mají být přijaty do 16. března.“

Pro protižidovská opatření se vymýšlely násilné argumenty, zákroky se vysvětlovaly národnostními ohledy. 2. března uvádělo České slovo, že úřady Židy nepronásledují pro jejich rasový původ, ale že je musí zbavit jejich vlivu, neboť není přípustné, aby rozhodoval takový cizorodý prvek, kterému nadto patří třetina veškerého národního majetku.

Koncem ledna se československá a německá státní policie dohodly, že si budou pomáhat „při potírání politických zločinů“. Byla podepsána dohoda o spolupráci, v níž se obě strany zavazovaly vzájemně se informovat, odpovídat si na dotazy, dávat k dispozici informace o komunistech a emigrantech, navzájem si vydávat komunisty, anarchisty, emigranty a další osoby.

Nacistické ultimativní požadavky chtěla Beranova vláda představovat diplomatům jako „podmínky pro udělení německé záruky za hranice Československa“. Byl to výklad nepřesný, pouhé přání, jak potvrdil další vývoj. 21. února poslala Beranova vláda všem signatářům mnichovské dohody nótu, v níž reklamovala záruky „podle dodatku k mnichovské dohodě“.

V Německu byla nóta přijata s krajní nelibostí. Již pouhé slovo záruka vyvolalo v Berlíně hněv. Dokazovala to odpověď německého ministerstva zahraničí na verbální nótu západních velmocí z 8. února, dotazující se na stav garancí. Udělení záruk Československu odmítla. Západ podle ní už neměl ve střední Evropě co pohledávat. „Celá tato část Evropy je napříště revírem Říše,“ napsal po jejím přečtení francouzský velvyslanec v Německu Coolonde. (R. Kvaček, Čs. rok 1938, s. 181.)

Od začátku března 1939 bylo v Německu v pohybu vše, co bylo určeno k likvidaci československého státu k přímému podmanění českých zemí. Známa byla místa soustředění německých jednotek. Hitler původně počítal s tím, že údajně neklidné Československo, které propaganda znovu představí jako středoevropský vřed společně s Maďarskem a Polskem, zadusí. Představa o údajné pacifikační akci měla být naplněna s pomocí vnitřního rozvratu státu, nebo aspoň pokusu o něj, které měly být náležitě propagandisticky zveličeny. V tom hodně vykonali l’uďáčtí separatisté na Slovensku. Hitler koncem ledna 1939 rozhodl je plně podpořit a využít. O l’uďácké politiky se začali zajímat nacističtí emisaři a agenti. Situaci měli ulehčenou tím, že l’uďáčtí radikálové hledali spojení s německými institucemi a osobami. Kontakty vedly nejen do Berlína, ale ještě víc do Vídně, kde působila protičeskoslovenská vysílačka. Vedoucí nacisté dostali na starost potřebné zpracování hlinkovských politiků; někteří hlinkovci však žádné zpracování nepotřebovali.

Platilo to zejména o Vojtěchu Tukovi, který vždy působil v cizích službách. Ve dvacátých letech napomáhal jako maďarský agent vnitřnímu rozvratu Česko–slovenska a byl za to soudně stíhán. Po Mnichovu se do politiky vrátil a fašistická ideologie jej přivedla ke spolupráci s nacisty. Setkal se také s Gőringem, který slíbil podporu osamostatnění Slovenska, které Tuka propagoval. V říjnu 1938 podporu odtržení vyslovil i Ferdinand Ďurčanský, který byl zapojen na nacistické zpravodajské a politické instituce.

Nacistům se plán odtržení Slovenska hodil. Tukovi poslali návrh Ochranné smlouvy, představující vlastně připoutání Slovenska k Německu, chtěli však, aby rozvratná akce byla opravdu úspěšná. Proto ji měli v konečné podobě provést vedoucí l’uďáčtí politici Sidor nebo farář Tiso.

Celá léta pracovala nacistická instituce pro zahraniční Němce proti Československu. Měnila názvy i šéfy, ale rozhodující linii držela nepřerušeně. Bylo to naplňování ideje velikého Německa. Pro Berlín objevila Henleina, zaštítila ho politicky a podpořila finančně. Svou rozkladnou činnost ještě vystupňovala, když se jejího vedení zmocnili muži z Hitlerových SS. Právě oni nebyli spokojeni jen dílčím zmrzačením Československa a toužili po úplném zničení tohoto státu, který nenáviděli.

Na počátku března 1939 aktivizovala berlínská ústředna své agenty v českých zemích. Na starost je dostal Rudolf Meckel. Objel Brno, Jihlavu a Olomouc, kde byly plánovány nepokoje místních henleinovců. Meckel přivezl i dostatek peněz – Německo za takovou práci dobře platilo. Přípravy se však neutajily. „Deutschvőlkische mannschaft má nařízenu pohotovost,“ dovědělo se 12. března odpoledne policejní ředitelství v Brně. „Vysílá motocyklové spojky do okolních míst obývaných Němci. Má rozkaz z Vídně vyvolat incidenty a ničeho se nebát. Ranění mají být ihned odvezeni do Německa.“ Brněnským Němcům se výtržnosti příliš nepovedly. Češi na ně nereagovali. Do města se proto snažily dostat bojůvky z venkova. „Modřická skupina Němců se pokusila násilím proniknout kordon v Komá–rově, který jim bránil v dalším postupu na Brno,“ hlásil 14. března z Brna městský úřad ministerstvu vnitra. Útočníkům se nepodařilo kordon prolomit, a tak se obrátili a táhli směrem na Nové Černovice.

V Jihlavě začaly nepokoje 13. března útokem na kiosk jednoho antifašisty. S nacistickou vlajkou v čele pak napadli demonstranti radnici. Policie ji před nimi ubránila a již v poledne informoval vídeňský rozhlas svět o jejím nelidském postupu. V okolí Jihlavy útočili ordneři na úřady a školy. Vyháněli z nich učitele a žáky, strhávali české nápisy, vytloukali okna. Zběsile se chovali ve Stonařově, rodišti rakouského místodržitele Seyss–Inquarta. Zatím co tento vůdce rakouských nacistů podněcoval hlinkovce k rozbití Československa, jeho stonavští druhové se snažili zcela ovládnout obec.

Atentáty vzrušily v březnových dnech i Bratislavu. Časovaná bomba zničila komín továrny Erdal a zabila tři lidi, jiná vybuchla v osobním autu v Kostelní ulici. Těžká zranění způsobila bomba explodující v Coburgových závodech. Několik kilogramů ekrazitu (vyrobeného v Dűsseldorfu) se našlo v Dusíkově ulici, než stačily vykonat ničivé dílo. Tyto teroristické akce měli na svědomí agenti nacistické bezpečnostní služby. Ve vídeňském anatomickém ústavu si dokonce objednali několik mrtvol, které chtěli dopravit do bratislavských ulic jako oběti protiněmeckého teroru. Mělo to sloužit jako záminka německé vojenské akce.

V Praze se zatím rozvědka gestapa zabydlela v hotelu Ambasador. Jednotlivé policejní úřadovny v Německu se již připravovaly na „práci“ v určených českých městech. Do Čech byli vysláni agenti Heydrichovy bezpečnostní služby i vojenského Abwehru, který se podílel na vypracování vojenské části ultimáta určeného čs. vládě. V pohraničí vznikly skupiny z příslušníků německé Pracovní fronty, jež dostaly za úkol mapovat terén, obhlížet závody, silnice a tratě. Nic nemělo překážet rychlému postupu německých jednotek.

Maďarsku nabídl Hitler zelenou k pochodu na Podkarpatskou Rus. Nejdříve jej však musela maďarská vláda ujistit, že hospodářské a strategické zájmy říše budou na tomto území uznány a šetřeny. U Mukačeva vpadly maďarské oddíly 14. března na podkarpatské území a zahájily útok na Užhorod. Utkaly se s česko–slovenskými vojáky, kteří tu hájili civilní obyvatelstvo a svou čest.

Z vývoje na Slovensku usoudila Beranova vláda, že hrozba separatismu je velmi vážná. Pokusila se mu čelit vojenským zásahem 10. března. Byli zatčeni hlavní l’uďáčtí radikálové, sesazena Tisova autonomní vláda a vedením nové vlády byl pověřen Karol Sidor. Ten se vzápětí dostal pod tlak Německa, které se chystalo obsadit české země a pro politické zajištění a krytí této agrese potřebovalo odtržení Slovenska. Vyhlášení samostatného slovenského státu Slovenské republiky mohl zajistit bývalý ministr Ferdinand Ďurčanský, který uprchl do Vídně a v tomto smyslu vydával různá prohlášení. Německo si však žádalo proklamaci samostatnosti přímo na Slovensku. 12. března vyhledali Sidora němečtí zprostředkovatelé, státní tajemník Keppler z ministerstva zahraničí a vídeňští nacističtí předáci Bűrchel a Seyss–Inquart. Sidor si z jednání zapsal řadu poznámek svědčících o krutém jednání a nátlaku Kepplera. Ze samostatného rozhovoru s Bűrchelem si Sidor poznamenal. „Pro samostatné Slovensko jsem nepřijal nic od Prahy. Jsem voják slovenského národa a jako takový plním přesně rozkazy předsednictva strany a předsednictva sněmu, používaje své funkce k tomu, abych pomohl svým zavřeným bratrům z vězení a přinesl mír a pořádek na Slovensko.“ K okamžitému vyhlášení samostatnosti Slovenska se Sidor přemluvit nedal. (R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 189.)

Německo se zatím pokusilo získat pro okamžitou osamostatňovací akci Tisa. Do kláštera v Bánovcích mu byla předána tři poselství navrhující, aby přijel na poradu do Vídně a odtud jel do Berlína, kde ho měl přijmout sám Hitler. Tiso přijel 3. března do Bratislavy. Radil se nejprve se Sidorem, pak se v redakci Slováka sešlo předsednictvo l’udové strany a vláda. Debata netrvala dlouho. Jak vylíčil Sidor: „Každému bylo jasné, že je třeba jet.“ 13. března přivedl Keppler Tisa k Hitlerovi po osmnácté hodině na osvětlené nádvoří říšského kancléřství, kde byl slavnostně uvítán. Slavnostní pozdrav měl jediný cíl – dát Tisově návštěvě oficiální ráz. Tiso totiž v tu dobu již žádný vládní úřad nezastával. Důvod Hitlerova pozvání ovšem tušil, ale nečekal, že vůdce bude tak ultimativní.

„Nejde o dny, ale o hodiny,“ dramatizoval situaci Hitler. Svého času řekl, že „osamostatní–li se Slovensko, bude tyto snahy podporovat, ba dokonce garantovat. Stojí za svým slovem, pokud Slovensko svou vůli k samostatnosti jasně vyjádří. Kdyby váhalo, nebo se neodtrhlo od Prahy, ponechá Slovensko svému osudu a událostem, za něž nebude odpovědný.“

V napjaté atmosféře zachoval Tiso jistou opatrnost. Slíbil sice Hitlerovi, že dokáže, jak je hoden jeho zájmu a péče o Slovensko, ale rozhodnutí o vzniku slovenského státu, na něž Hitler tak netrpělivě čekal, vyhradil bratislavskému sněmu. Z Berlína proto požádal o jeho okamžité svolání.

Sidor telefonoval do Prahy ministerskému předsedovi Beranovi, aby požádal prezidenta Háchu o svolání sněmu na 10 hodin 14. března. Bylo mu ihned vyho–věno. V úterý ráno 14. března o 9. hodině se sešla ministerská rada a celé předsednictvo strany. Dr. Tiso referoval o svém rozhovoru s Hitlerem. Situaci vyložil tak, že všichni jednohlasně uznali za potřebné předložit sněmu pouze jeden návrh, a to ten, aby celý sněm manifestačně potvrdil neodvislost Slovenska.

Protože dva členové předsednictva sněmu, poslanci Sokol a Stano, byli ministry, zbylý člen prezidia dr. Mederly převzal předsednictví sněmu. Sněm se sešel o jedenácté za předsednictví Mederlyho. Sidor podal demisi. Pak se řízení sněmu ujal Sokol, který předal slovo Tisovi. Jozef Tiso ve svém referátu seznámil poslance s rozhovorem s Ribbentropem a Hitlerem. Jeho referát vyzněl v tom smyslu, že Hitler je rozhodnut udělat konec českým provokacím na Slovensku. Dává možnosti, aby se rozhodlo, zda chce samo spravovat své záležitosti, nebo ne. Když bude Slovensko váhat, nebo nebude chtít rozvázat své spojení s Prahou, ponechá jeho osud na pospas událostem, za které odmítá odpovědnost. Už minulý rok stál před rozhod–nutím, zda má dovolit Maďarsku obsadit Slovensko. Nejde už o dny, ale o hodiny. Proto když se chtějí Slováci zachránit, ať bleskurychle vyhlásí samostatnost. Poslanci se pak povstáním vyslovili jednomyslně pro slovenský stát. Po vyhlášení zákona o slovenském státu a jmenování jeho první vlády ukončili zasedání sněmu. Hned nato se rozletěla zpráva o vyhlášení samostatnosti po celém Slovensku.

„Slovenský sněm nerozhodoval o tom, zda je pro další trvání Československé republiky. O tom již před tím rozhodl Hitler. Otázkou, o níž jsme měli rozhodovat, bylo, zda má být Slovensko připojeno k Maďarsku, případně zda má být zachováno jako celek a vytvořit samostatný stát. Odpověď slovenských poslanců nemohla být jiná než vyhlášení slovenského státu. Ze sympatie nebo ze solidarity k Čechům jsme mohli spáchat národní sebevraždu, ale museli jsme v dané situaci vyvodit takový politický důsledek, jaký podle našeho názoru nejlépe vyhovoval zájmům našeho národa. Teprve časem se mělo ukázat, jaký stát tu vlastně vznikl.“ (Pokračování)